Je spousta knih a příběhů, které se mnou dokáží pohnout nebo ze mě vymáčknout slzy, ale jedna stojí vysoko nad nimi.
Harry Potter a Relikvie Smrti
Každý konec je těžký. Obzvláště když končí něco, co vás provází kus života a doslova se vyvíjí s vámi.
S potterovskou ságou jsem rostla. A to doslova. Potteří svět byl můj první fandom.
Když jsem četla první knihu, bylo mi 14. Když jsem viděla poslední film, bylo mi skoro 25.
Ale každý příběh jednou končí. A tenhle konec byl obzvláště hořký...
Protože obsahoval smrt mé milované postavy.
"After all this time?"
"Always," said Snape.
Smrt Severuse Snapea a zvláště kapitola Princův příběh mi vždy způsobí, že mám knedlík v krku a slzy na krajíčku.
I po těch letech.
Severus byl prvním případem lásky k fiktivní postavě. Tu postavu jsem měla ráda už v první knize a postupem času, s dalšími díly, jsem jí začala propadat víc a víc, což vyvrcholilo s pátým dílem, kde jsem po kapitole se Snapeovou vzpomínkou mohla čestně prohlásit, že toho fiktivního muže miluji. Nebo tak něco (znáte to, praštěný fangirls a jejich "lásky").
Jeho smrt v sedmém díle mě vykolejila. U knihy, už tak nabité emocemi, jsem řvala jak malé dítě. Několik dní jsem to rozdýchávala. V kině mě při téhle scéně musela kamarádka Lucy držet za ruku, abych to zvládla.
Tohle vše už opadlo. Můj život se posunul dál, mám nové "fangirl crushe".
Ale když příjde na Severuse a kapitolu Princův příběh z Relikvií, musím říct:
"Po všech těch letech?"
"Navždy..."
PS: Myslím, že vám to už došlo, dámy a pánové.
Snape a Loki... najdi pět rozdílů ;-)
Mimochodem, Thora jsem poprvé viděla ve stejném roce jako Relikvie :)
Žádné komentáře:
Okomentovat