Stál na břehu řeky ve stínu jednoho z rozvětvených stromů a toulal se ve svých vzpomínkách. Dělával to tak každý rok, každý rok, když skončila škola a on se mohl vrátit do své samoty v domku na Tkalcovské ulici. Vždy na začátku léta vyšel na své oblíbené místo, které měl spojené s ní, a ztratil se ve vzpomínkách.
Pojď se mnou
Do korun stromů
Budeme ležet na trávě
a necháme hodiny plynout
Vzpomínal, jak tu s ní sedával. Jeho život se za ty roky, co nebyla, hodně změnil. Tohle místo však zůstalo skoro nezměněné, protože o něm málokdo věděl.
Vezmi mou ruku
Vrať se zpátky na zem
Zmizíme
Jen na jeden den
Vždy, když s ní sedával pod tím stromem, jeho mizerný život jakoby najednou mizel v dáli. Existoval jen on, ona a zelené přítmí, které je obklopovalo.
Metropolis
Nemá na tohle nic
Dýcháš výpary
Okusil jsem je, když jsme se polibili
Fascinoval ho ten kontrast. Stačilo popojít jen pár kroků a před sebou měl malé zaprášené dělnické domky snad z přelomu minulého století a za nimi se tyčící komín továrny. Ale tady, tady byl kus čisté přírody. Tak čisté a přirozené, jako byla ona.
Vezmi mou ruku
Vrať se zpátky na zem
Kde všechno je naše
aspoň na pár hodin
Ano, jen on a ona. Na pár hodin nic jiného neexistovalo. Mohl s ní mluvit o všem a ona s ním také.
Nech mě dívat se, jak se svlékáš až na kost
Až v průběhu let si uvědomoval, jak moc mu tehdy odhalila ze svého nitra. Když nastoupili do školy, něco jakoby se mezi ně postavilo. Už to nebylo jako předtím. Ale když školní rok skončil a oni se zase začali scházet pod „svým“ stromem, vše bylo tak, jak má být.
Nech mě dívat se, jak se svlékáš až na kost
Nech mě poslouchat, jak mluvíš jen pro mě.
A teď tu stál sám. Nic už nebude jako dřív. Byla pryč. A on tu stál, jako každý rok, na stejném místě a po tváři mu stékaly slzy.
Nech mě dívat se, jak se svlékáš až na kost
Nech mě poslouchat, jak pláčeš jen pro mě...
Žádné komentáře:
Okomentovat